Zámek je nemovitá kulturní památka, zapsaná do seznamu památkově chráněných objektů již v roce 1958 a v současnosti vzhledem k momentálnímu stavebně technickému stavu je zapsána na seznamu nejohroženějších nemovitých kulturních památek republiky.

Nežli se budeme věnovat vlastnímu zámku, pojďme si ve stručnosti přiblížit dějiny Lipové, která sama o sobě je nejen velmi krásným místem pro život ale je i obcí s velmi bohatou a zajímavou historií, která se úzce prolíná s dějinami Čech i Saska.  Nejsevernější městečko v Čech¨ách, Lipová, se v pramenech vyskytuje výhradně pod názvem Hainspach (resp. Hainsbach a podobně znějícími ekvivalenty). Jméno tohoto městečka ve Šluknovském výběžku znamenalo původně ,,Hainův (Hagenův) potok“; naše osada byla tedy původně pojmenována podle potoka, nad nímž byla založena (A. Profous,: Místní jména v Čechách, díl I., str. 520).

Počátky souvislejšího osídlení výběžku spadají do doby stěhování národů. Od 6. století bylo území Šluknovského výběžku osídleno slovanským obyvatelstvem, kmenem Milčanů. Na počátku středověku se území výběžku říkalo Záhvozd, kraj za hvozdem. Bylo od zbytku Čech odděleno hlubokými lesy. Vlastně se toto označení dá použít i dnes. V 11. století přichází na území dnešního výběžku první němečtí kolonisté z Durynska a z Frank. Další vlna německé kolonizace proběhla v polovině 12. století, tehdy se jednalo o osadníky z Fríska, ležícího na pomezí Německa a Nizozemí. Další velká vlna kolonizace proběhla ve 13. století za vlády krále Přemysla Otakara I.

Za Karla IV. byla již oblast Šluknovského výběžku i okolí Lipové rozvinutou hospodářskou oblastí Českého království, integrální součástí panství Hohnstein, jenž patřilo nepochybně od roku 1353 jako léno nejvyššímu pražskému purkrabí Hynku Berkovi z Dubé, jemuž v té době (od roku 1344, ale patrně již dříve) patřila i Lipová. Celé panství patřilo Berkům z Dubé až do roku 1443, kdy jej vyměnil Hynek III. z Dubé se saským kurfiřtem Fridrichem Dobromyslým za panství Mühlberg. Rozvoj obce ve čtrnáctém století přerušily husitské války, které zcela rozvrátily v patnáctém století celé české království. Samotní husité obec Hainspach vypálili a vyvraždili obyvatele nejen v roce 1429, ale plenění pokračovalo ještě několikrát až do roku 1440. Zničenou a vypálenou obec postihla v roce 1454 morová epidemie, která panství takřka definitivně vylidnila. V tomto stavu pak roku 1475 (1481) saský kurfiřt pronajímá a později prodává panství saskému maršálkovi Haugoldovi ze Schleinitz. Šlejnicové, jako významný saský rod se prosadil i v Čechách. Byli dobrými hospodáři, kteří svá panství významným způsobem zvelebili, zejména horním podnikáním a chovem dobytka a ovcí na svých režijních velkostatcích. Roku 1566 si dělí šluknovské panství čtyři bratři a Hainspach připadá Hansi ze Schleinitz. Podle tvrzení regionálního historika J. Fiedlera vybudovali Šlejnicové již kolem roku 1500 v Hanšpachu zámek. Pokud tomu tak nebylo, panské sídlo vybudoval nejpozději právě Hans Schleinitz a to pravděpodobně na místě původní středověké tvrze. Rodová reprezentace však byla natolik nákladná, že nakonec svá panství Schleinitzové předlužili a byli nuceni k jejich odprodeji. V případě Hainspachu se tak stalo roku 1602 a panství přešlo do držení dvorního hofmistra Radslava Vchynského (Kinského) ze Vchynic a Tetova (1555-1619).

Panství tak získali Kinští a rod Kinských držel panství až do roku 1634, kdy hrabě Vilém Kinský byl spolu se svým švagrem Albrechtem z Valdštejna zavražděn v Chebu. Třicetiletá válka přinesla po celkem klidné době na panství bídu a utrpení. V roce 1619 jej žoldnéři českých stavů vydrancovali, v roce 1631 tudy postupovala saská vojska spolu s českými protestanty, aby tudy v roce 1632 zase ustupovala, zanechávajíc za sebou opět jen zkázu. Šluknovský výběžek byl v průběhu třicetileté války rabován a ničen. Po tzv. pražském míru 30. května 1635 se výběžek stal pohraničím, když byly odstoupeny císařem Ferdinandem II. saskému kurfiřtu Janu Jiřímu I. Saskému obě Lužice. V roce 1639 táhli Švédové přes Neustadt, Severní, Hanšpach, Novou Vísku a Dolní Poustevnu a vše vyplenili a všude vyhnali obyvatele. V roce 1644 byla zkáza panství ve výběžku dokonána a počet obyvatel se zmenšil o třetinu. S událostmi probíhaly i rozsáhlé majetkové změny. Hainspašské panství získal od České komory polní maršál Wolfgang III. hrabě Mansfeld (1575-1638) a po něm držel panství jeho syn Karel Adam (1629 -1662). Jeho smrtí rod vymřel po meči a Hainspach zdědili jeho neteř Marie Markéta z Trautsonu (1643 - 1698), provdaná za Jana Jiřího hraběte Slavatu z Chlumu a Košumberka (1637-1689), a její bratr František Eusebius Trautson. Po smrti Jana Jiřího bylo hainspašské panství oceněno na 220 tisíc zl. a Marie Markéta jej prodala v roce 1696 své dceři Marii Agnes (1672-1718), provdané za Franze Wilhelma starohraběte ze Salm Reifferscheidt Bedbur (1672-1734), který získal v roce 1693 od císaře Leopolda I. inkolát v Českém království. Smrtí Marie Agnes vymřel definitivně rod Slavatů z Chlumu a Košumberka, rodu, který tak významně ovlivnil dějiny raně novověkých Čech.

Snížení počtu obyvatel, bída, znehodnocení české měny a další faktory (v roce 1680 propukla další velká morová epidemie) vyvolaly značné pnutí ve společnosti. To vyvrcholilo v roce 1680, kdy došlo k rozsáhlým selským povstáním v severních Čechách ale i na Moravě, které následně vygradovalo až sérií poprav vůdců tohoto povstání, mimo jiné i v Hainspachu, kde bylo exemplárně popraveno šest vůdců povstání. Právě v této nelehké době (v letech 1675-1677) je jako významný ekonomický čin založen hrabětem Janem Jiřím Slavatou 10 hektarový rybník, na jehož břehu byl následně vystavěn zámek. Ten vystavěl druhorozený syn Marie Agnes a Franze Wilhelma, dědičného maršálka kurfiřtství kolínského, Leopold Anton starohrabě Salm Reifferscheidt Hainspach (1699-1769), aby jeho potomci drželi tento zámek i panství až do konce devatenáctého století, kdy rod vymřel po meči.

Když Salmové postavili v Hainspachu u rybníka nový zámek, byl starý již nevyhovující zámek v letech 1740-1742 proměněn v pivovar, sýpku a byty zaměstnanců. Nový zámek, budovaný od roku 1736, převzal funkci panského sídla a jeho vzhled se do současnosti prakticky nezměnil. Byla to zděná, hladce omítnutá dvoupatrová trojkřídlá stavba s valbovou střechou a vikýři. Před zámkem se otevírá dvůr do anglického parku. Ve středním rizalitu je nad původním vjezdem štít s reliéfem erbu s korunou, neseným dvěma lvi, se zbraněmi a válečnými emblémy v bocích. Jedná se o alianční znak starohraběte Salma a znak hrabat z Auerspergu. Na nádvoří dosud stojí obdélná kašna s reliéfy.

Sám stavitel zámku Leopold Anton starohrabě Salm Reifferscheidt Hainspach byl v duchu rodové tradice významným vojevůdcem a uplatnil se především pod vedením prince Evžena Savojského ve válkách s Osmanskou říší. Samotný jeho životopis by byl velmi zajímavým příspěvkem k poznání doby vlády císaře Leopolda a jeho následovníků, tedy první poloviny osmnáctého století. Pro naše účely postačí, zmíníme-li se o faktu, že byl po svém otci prvním zakladatelem nové rodové linie, která používala přídomek z Hainspachu a že zámek byl stavěn pravděpodobně pro jeho první ženu, Marii Annu hraběnku z Althannu (1700-1737), která však zemřela již v červnu roku 1737, tedy v době, kdy se začaly teprve budovat hlavní nosné zdi budovy. Druhou ženu, Marii Annu z Auerspergu (1719-1743) s níž měl dceru Marii Josephinu (1743-1796) si vzal starohrabě krátce po smrti své první choti. Teprve se třetí ženou, Marií Karolínou z Dietrichsteinu (1722-1790) se dočkal mužského potomka rodu, Johanna Franze Wenzela (1747-1802).

Doba výstavy zámku se uvádí v pramenech od roku 1737 do roku 1739, nicméně je jisté, že se protáhla až do roku 1746, respektive podle zachovaných stavebních účtů pravděpodobně probíhaly stavební práce ještě v letech 1752 až 1756. O stavební historii postrádáme od 60. let 18. století prakticky (až na nepatrné výjimky) až do současnosti jakýchkoliv archivních dokladů. Pokládáme však za nesporné, že autorem architektonického návrhu stavby byl Girolamo (Jeroným) Costa, který se narodil v druhé polovině sedmnáctého století v Pellio Intelvi v provincii Como v Milánském kraji. V Čechách působil od roku 1727 do 1741 jako architekt a malíř. Tento všestranný umělec byl v roce 1740 imatrikulován na Filosofické fakultě University Karlovy jako akademický umělec v oboru výtvarného umění. V Praze také 3. února 1741 zemřel. Do té doby pracoval mimo jiné pro takové rody a zadavatele, jakými byli Hrzánové, Lobkowiczové, Lažanští a další. Zámek v Hainspachu stavěl tedy podle plánů tohoto architekta a malíře (který byl mimo jiné také blízkým přítelem architekta Anselma Luraga a v roce 1737 mu byl svědkem na svatbě) Zachariáš Hoffman, rodák z Hainspachu.

Zámek se stavěl v nejednoduché době válek o dědictví rakouské, které poznamenaly i okolí dnešní Lipové. Kupříkladu v roce 1740 byl obsazen Šluknov a za druhé slezské války v letech 1744 až 1745 prošla císařská vojska i nepřátelská vojska znovu Šluknovem, Rumburkem a okolím. Též za následující sedmileté války v letech 1756 až 1763 protáhly okolím Hainspachu několikrát rakouské i pruské oddíly, a na území Šluknovského výběžku i tábořily. V roce 1758 se tak stalo území výběžku jedním velkým táborem. Zajímavé a zvláštní je fakt, že Leopold Vilém, císařský generál ověnčený úspěchy z válečných tažení proti Osmanské říši, kterých se účastnil v mládí, se (pokud je nám známo) nijak neúčastnil válek o rakouské dědictví a zůstával stranou tohoto dění, kdy šlo v podstatě o budoucí vývoj či dokonce samu existenci císařství.

Za války o bavorské dědictví v letech 1778 až 1779 přes naše území táhly oddíly pruského prince Jindřicha. Za napoleonských válek v roce 1809 přešli přes Šluknovský výběžek saské oddíly i legie brunšvického vévody a napoleonská vojska prošla ještě v roce 1813 v počtu 42 tisíc mužů pod vedením generála Reného Dominiqua Vandamma (1770-1830) Hainspachem do Šluknova, kde již bylo utábořeno dalších 12 tisíc francouzských a polských vojáků.

Posledními majiteli zámku byli Thunové, a to od roku 1889 (Ottův slovník naučný, 10 díl, heslo Hanšpach), neboť poslední žijící představitelka rodu Salm Reifferscheid Hainspach Johanna Josefa Rosina (1834-1915) si vzala za muže Josefa Oswalda I. hraběte Thun Hohensteina (1817-1883), který převzal po Salmech starohraběcí titul, k čemuž jej vedl fakt, že Salmové dokládají svůj rodokmen už od Karla Velikého, v písemně doložitelné formě již od počátku desátého století (902). Stavební aktivitu v celé dlouhé historii zámku můžeme předpokládat jedině za hraběte Oswalda Thuna-Hohensteina, kdy fideikomisní panství mělo výměru 2 730 ha a patřil k němu kromě zámku i pivovar a poplužní dvůr. Naposledy byl zámek patrně přístupný veřejnosti počátkem 20. století.

Na konci 19. století vypadal interiér zámku následovně: ,,Vnitřek však překvapí mnohými vzácnostmi, nábytkem krásně vykládaným, skvosty z kořisti turecké, zbraněmi i šperky. Kastelán provádí (sic) síněmi a ukazuje portréty držitelů panství. V bibliotéce jest zařazeno mnoho tisíc svazků. Stinný park staromódního vkusu rozstírá se daleko za zámkem“ (Čechy, díl XII, str. 57-60). Jinak o stavební historii postrádáme od 60. let 18. století prakticky (až na nepatrné výjimky) až do současnosti archivních dokladů.

Thun-Hohensteinové panství Hainspach drželi až do první pozemkové reformy. Po této reformě získal v roce 1924 zámek pražský právník JUDr. J. J. A. Růžička. V roce 1938 mu jej Němci vyvlastnili a zámek se stal majetkem firmy Mannesmann, přičemž zde firma zřídila po roce 1938 v zámku rekreační zařízení, později, v době války objekt sloužil potřebám SS jako rehabilitační zařízení pro válečné veterány. Po roce 1945, kdy byl zámek osvobozen zcela zbytečnou střelbou polských armádních příslušníků, kteří zdevastovali interiéry zámku, se opět dostala k majetku Růžičkova rodina, ale záhy o něj přišla v roce 1948. Zámek od roku 1945 byl využíván pro sociální účely a následně sloužil potřebám vojska pohraniční stráže, které odešlo v roce 1970. Naposledy byl zámek obyvatelný ještě v roce 1975. Tehdy byl opuštěn Krajskou správou SNB. V roce 1976 zámek převzal tehdejší školský odbor ONV v Teplicích, který zde hodlal vybudovat školu v přírodě s tím, že objekt zámku zbourá a na jeho místě postaví montovanou panelovou stavbu s kapacitou 320 lůžek. To se naštěstí díky výzkumnému projektu a stavebně historickému průzkumu týmu Dr. Líbala ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze nestalo, nicméně od 70. let minulého století zámek nezadržitelně chátral. Stal se častým útočištěm vandalů. Co nedokázali zničit, to dokázal zub času a dřevomorka. V červenci 1989 převzalo zámek výrobní družstvo REDOS v Hradci Králové, v roce 1991 se stává majitelem a. s. Moraviapark z Brna, která se k zámku dostala jako k protihodnotě za poskytnutou půjčku firmě REDOS. Smlouva se však ukázala neplatnou a díky uznaným restitučním nárokům syna předválečného vlastníka se stali majiteli dědicové JUDr. Růžičky. Stalo se tak v roce 1994. Ani v tomto období se stav zámeckého objektu nezlepšil, ale naopak došlo k další devastaci objektu, který se stal navíc obětí žhářů. Předposledním vlastníkem v poslední dvacetileté historii zámku se stala firma Obrození s.r.o., která měla s objektem obdobné záměry jako nechvalně proslulé ONV Teplice. Osud zámku se naštěstí nenaplnil, když v listopadu roku 2011 zámek i s parkem odkoupil spolek Via Tempora Nova (tehdy jako občanské sdružení), založené de facto na záchranu zámku v Lipové. Od té doby se díky jejím členům ale i díky příkladnému přístupu zastupitelstva a starosty obce i díky přístupu prostých občanů podařilo nastartovat záchranu zámku i památkově chráněného parku, který jej obklopuje. Průběžně se zpracovávají projekty na rekonstrukci za vydatného přispění odborníků z NPÚ a díky prvním dotacím, které byly přislíbeny se zdá, že zámek bude zachráněn pro další generace a že se tedy nestaneme tou poslední, která má lví podíl na zničení tak významné architektonické památky.

Pojďme se nyní vrátit k samotné budově zámku v Lipové, která nejen že je na území Čech nejseverněji položeným klasickým barokním zámkem, ale je zajímavá z mnoha dalších hledisek. V dnešní Lipové existoval starý zámek, přestavěný na pivovar a nový zámek, barokní (J. HŮRSKÝ, J. SRBA,: České Švýcarsko, SOA Děčín, Lipová, karton č. 106).

V archivních pramenech však chybí, že nový zámek byl zbudován na ,,panenské“ půdě. Tuto možnost traduje novější literatura a ani Antonín Sedláček ve 14. díle svých Hradů (str. 127) si nevěděl rady, neboť svou stručnou stať uzavírá datem 1696 a obecným konstatováním, že ,,v držení potomstva zůstal Hainspach až do 19. století“. Otázka zůstává zatím otevřena.

Autoři uměleckých památek Čech 2 (str. 266, heslo Lipová) tvrdí, že architektem zámku byl Jeroným Costa a že objekt pochází z let 1737 – 1739. Girolamo Costu sice nemůžeme zatím archivně doložit, ale počáteční éra výstavby (stavělo se již roku 1736) je uspokojivě dokumentována právě existencí vynikajícího plánu ze 4. srpna roku 1737, kde se výslovně poznamenává, že se jedná o ,,…das Hainspaches neu erbaudende Schloss…“, tedy nově vystavěný zámek.  Ze stavebních účtů vyplývá kromě částek za vydání řemeslníkům a na stavební materiál i skutečnost, že práce na zámku se protáhly až do roku 1762.

Nový zámek pak disponoval mnoha zajímavými prostorami, mimo jiné i archivem, galerií, knihovnou, parádními pokoji upomínajícími na turecké války, stejně jako pokoji nazývanými vídeňský, saský, holandský či rakouský. Zajímavými se mohou jevit i pokoje kapucínský či pokoj určený vojenskému šikovateli, což ukazuje na přítomnost stálé vojenské posádky v obci. Symptomatickým se pak v těchto souvislostech jeví i velmi skromná modlitebna, nacházející se v prvním patře zámku (spíše malá místnost). Hlavní sál, který se nacházel až ve druhém poschodí, byl vyzdoben bohatou štukaturou s válečnými motivy. Ostatně jeví se jako velmi pravděpodobné, že starohrabě Leopold Vilém ovlivňoval svého architekta v jeho tvůrčí práci a proto se na zámku dodnes setkáváme s mnoha zvláštnostmi či dokonce architektonickými podivnostmi, pro které však můžeme zámek dnes řadit mezi nejvýznamnější stavby svého druhu na našem území. Stavba totiž byla stavěna v období vrcholného baroka přecházejícího v epochu rokoka, nicméně zámek v Lipové je řešen povýtce umírněně, spíše v duchu raného baroka, bez rokokových výstřelků ale také s afinitami ukazujícími na francouzské dobové módní inspirace, překračující středoevropský rámec.

Ta umírněnost až strohost exteriérů jistě vychází z autorských zásahů starohraběte, ačkoliv ani samotnému Costovi toto tvarosloví nebylo cizí, můžeme-li soudit podle v téže době stavěné kaple Božího těla v Hostíně. Stejně tak interiéry byly vyzdobeny spíše střídmě až na hlavní sál s bohatými nástropními štukaturami. V ostatních místnostech se uplatnila pouze zajímavá typicky barokní výmalba a pochopitelně exkluzivní zařízení, ukazující původ, společenské postavení i vojenskou kariéru stavitele.

Co se samotného architektonického rozboru týče, jedná se o tříkřídlou dvoupatrovou budovu pravidelného rozsahu. Obě boční křídla z vnější strany jsou na koncích rozšířena o mohutné rizality. V hlavním středním křídle jsou na ose situovány vstupy – v současnosti ze strany čestného dvora, původní ze strany protilehlé vnější strany, podél které vede k zámku přístupová alej po hrázi rybníka. Střední křídlo bylo zvýrazněno hodinovou vížkou.

Čestný dvůr je natočen k severovýchodu. Přechází v terasu, která se zdvihá nad parkovým parterem a od nějž byla oddělená segmentově konvexně vyklenutou zděnou balustrádou.  Na ose parku je kamenný bazén půdorysně ve tvaru kvadrilobu, dále v zahradě byla umístěna kamenná socha ,,Alegorie lovu“ (z roku 1740 od autora Christiana Riedla z Grossschönau u Šluknova, kdy u něj objednával kamenické práce pro nový zámek sám starohrabě Leopold Vilém (jednalo se o 4 sochy na centrálním schodišti, kamenické práce na kašně a výzdoba nad centrálním vstupem do zámku).

Všechna průčelí zámku mají jednoduchý charakter, odpovídající barokní etapě výstavby zámku. Oba hlavní vstupy byly následně klasicistně opravovány. Průčelí mají hladkou omítku, sedí na kamenném soklu, nároží jsou armována kvádrovanými lizénami, nad přízemím obíhá pásová kordonová římsa. Okna jsou vesměs vsazena do kamenných pravoúhlých neprofilovaných ostění s pravidelnými rozestupy ve všech průčelích. V přízemí jsou okna jednoduchá, do špalet před okna byly původně zapuštěny barokní mříže z ohýbaných hranolových prutů, spojovaných prstenci. Okna v prvním patře jsou výrazně větší než ve druhém a v přízemí.

Dnešní hlavní průčelí je devítiosé, boční křídla do čestného dvora sedmikřídlá. Průčelí těchto křídel jsou zvýrazněna z vnějšího konce plochými tříosými rizality. Na ose průčelí křídel v přízemí jsou situovány postranní vstupy do zámku, rámované pravoúhlými kamennými ostěními s nadsvětlíky. Před vstupy kamenné vnější vyrovnávací stupně. Obě čelní průčelí bočních křídel jsou čtyřosá. Vnější průčelí křídel mají deset okenních os, z čehož tři spadají do hluboce předstupujících rizalitů. Bývalé hlavní průčelí obrácené k rybníku, je patnáctiosé, po stranách ploché dvouosé rizality, na ose průčelí hlubší tříosý.

Dnešní hlavní průčelí, orientované na osu čestného dvora má střední tříosý rizalit ukončen trojúhelným štítem, vybíhajícím nad hlavní římsu. Ve štítě je dosud umístěna čtvercová hodinová deska s arabskými ciframi. Na ose rizalitu v přízemí je umístěn vstupní portál o segmentovém záklenku s mohutným svazkovým hlavním klenákem. Vjezd lemován ze stran dosti plochými pásovanými kamennými pilastry se soklem a konzolovitou hlavicí. Konzola zdobena píšťalami a reliéfními lvími hlavami. Konzoly podpírají kamenný balkon, umístěný ve výši obíhající korodnové římsy. V nadpraží křivkovitě vykrojená supraporta, ukončená sedlově zalomenou profilovanou římsou.

Uprostřed protilehlého severozápadního průčelí, na ose hlubokého tříosého rizalitu, je zazděn původní vstupní portál vjezdu do zámku.  Kamenný, bohatě profilovaný lištový portál má segmentový odsazený záklenek a mohutný svazkový klenák. Kordová římsa nad portálem uskakuje a na ní dosedá kamenný reliéf trofejí. Uprostřed reliéfu jsou alianční znaky ve dvojici kartuší pod společnou korunkou, kterou nesou dva lvi.

Všechna tři křídla měla sedlové střechy, na koncích bočních křídel provedeny valby a ve střeše byly pravidelně umístěny vikýře. Rovněž komíny byly pravidelně rozmístěny ve hřebenu střech. Z optického středu zámku vyrůstala čtverhranná kamenná hodinová, nepříliš vysoká vížka s nárožními volutami. Přízemí paláce je v celém rozsahu sklenuté, dispozice je přehledná, snažící se o maximální symetrii. Všechna tři křídla jsou v zásadě podélnými dvojtakty s chodbou při vnitřním dvoře s místnostmi orientovanými do vnějších průčelí. Na ose středního křídla leží zrušený průjezd. V obou bočních křídlech jsou umístěna schodiště.

Komunikační chodba, obíhající ze tří stran čestný dvůr zámku je jednotně zaklenuta křížovou klenbou.  Bývalý průjezd je uprostřed konstrukčně předělen dvěma mohutnými pilíři na dva poloprostory, shodně zaklenuté stlačeně valenými klenbami na odsazených patkách s obdélným vpadlým zrcadlem na vrcholu. Jihozápadní křídlo navazuje konstrukčně i dispozičně na střední křídlo – při vnitřním dvoře je chodba, při vnější straně prostě řazené místnosti za sebou. Následuje dvouramenné vřetenové schodiště z přízemí do prvního patra, přístupné z komunikační chodby v každém podlaží. Schodiště má fabionový zrcadlový strop. V témže místě ústí do chodby v přízemí schodiště ze sklepních prostor, rozkládajících se pod jihovýchodním koncem křídla. Ramena sklepního schodiště jsou na sebe kolmá. Jihovýchodní třetina jihozápadního křídla se pravoúhle rozšiřuje o široký rizalit, situovaný na vnější straně křídla. Zde se mění konstrukční systém křídla a končí komunikační chodba. Konec křídla je rovněž dvoutraktový, avšak oba trakty jsou přibližně stejně široké.

Severovýchodní křídlo je v obryse zrcadlově identické s jihozápadním křídlem, v dispozici přízemí se však lehce odlišuje. Při vnitřní straně křídla až po jeho rozšíření obíhá komunikační chodba. Vnější, širší trakt obsahuje v severním rohu zhruba čtvercovou místnost, zaklenutou neckovou klenbou a koutovými lunetami. Místnost je napojena na prostory středního křídla (dnes je průchod zazděn) a na spodní podestu schodiště, ležící v témže traktu křídla jihovýchodně od zmiňované nárožní místnosti.

Hlavní schodiště zámku je čtyřramenné, pilířové konstrukce. Ramena schodišť překlenuta segmenty, podesty pak českými plackami. Schodiště vede z přízemí přes obě poschodí až na půdu. Na podestách pravidelně vyhloubeny ve stěnách půlválcové niky s konchami, ve kterých byly umístěny plastiky. Jihovýchodní třetina křídla je pravoúhle rozšířena o široký rizalit. Dispoziční řešení této části křídla se odlišuje od rozšířené třetiny jihozápadního křídla. Zde je rovnoběžně s jihovýchodním průčelím situována užší chodbovitá místnost, zaklenutá obdobně s komunikační chodbou přízemí křížovou klenbou.  Zbylá větší část jihovýchodního konce křídla se jeví jako příčný dvojtakt se zdvojenou střední zdí, v níž je umístěno úzké schodiště jak ze sklepa do přízemí, tak z přízemí do 1. patra. Sklepy pod zámeckou budovou nejsou příliš rozsáhlé. Skupina tří sklepních prostor pod jihovýchodním koncem jihozápadního křídla je přístupna dvouramenným schodištěm ústícím do komunikační chodby v přízemí příslušného křídla.

První patro zámku má vcelku pravidelnou a symetrickou dispozici, konstrukčně navazující na přízemí. Novodobé zásahy do dispozičního uspořádání jsou vcelku bezpodstatné. První patro je až na jednu menší místnost severovýchodního křídla zcela plochostropé. Asi u poloviny místností, včetně chodeb, byly fabionové stropy s odsazením, v některých pokojích na stropech štukové rámy a geometrické obrazce – pozůstatek z klasicistních úprav zámku. Většina dveřních ostění je kamenná, hladká.

Obdobně jako v přízemí, probíhá budovu na vnitřní straně prvního patra komunikační chodba, do které ústí jednotlivé obytné místnosti a obě schodiště. Chodba je přerušena jen ve středním křídle uprostřed halou, sloužící jako předpokoj hlavního salonu. Salon i předpokoj jsou na fasádách vyznačeny předstupujícími rizality. Propojení místností s komunikační chodbou a pokojů mezi sebou je stejné jako v přízemí; rovněž systém vytápění z chodby. První patro severovýchodního křídla se dispozičně shoduje s přízemím až na menší odchylky.

Druhé patro zámku se v dispozici shoduje s prvním patrem. Bylo zcela plochostropé, v polovině místností byly štukové fabionové stropy s odsazením s bohatou profilací. Světlá výška místností je však značně nižší než u prostor prvního patra, a to i v hlavním sále zámku, který byl kupodivu umístěn až do druhého patra. Vyplňuje celou střední část středního křídla, na obou fasádách ohraničenou rizality. Sál měl bohatou štukovou výzdobu stropu – v ornamentu převládali rozviliny a válečné symboly jako meče, brnění, přilby, kopí, prapory atd. připomínající úspěchy stavitele zámku hraběte Salmy ve válečném tažení proti Osmanům. Krov nad celým tříkřídlým objektem byl původní barokní. Krov byl vaznicové soustavy se dvěma vaznicemi, hambalkový, s ležatou stolicí vyztuženou vzpěrami.

Stavebně historická analýza prokázala, že architektura zámku je jednotné barokní koncepce. Pozdější je pouze portál orientovaný do čestného dvora, pocházející pravděpodobně z období kolem roku 1830 – 1840. Podle „Uměleckých památek Čech“ došlo ke klasicizující přestavbě zámku v r. 1843. Ostatní stavební změny v budově (příčky, některé zazdívky dveří a oken) jsou novějšího data a jsou svým charakterem bezvýznamné.